Věčnost nezastavíš, pamatuj.
Pod černými mračny, kam ani slunce paprsky nedosáhnou, aby svými zlatými hřebeny pročesaly trávu, co rosa smočila...tam můj život zkončil, tam mezi velkými balvany, jež svými tvrdými těly drolí mě na padrď. Uvnitř volám a křičím a prosím, ale hlas jako by ztratil svou sílu, zaniká kdesi v dáli, kde mění se ve vítr, snad v šum řek.
Tak tuším, že jak starý plot teď mé srdce vypadá, tam, kam každý, kdo svou zlost chtěl z těla vypudit, tak do starého plotu hřeby zatloukal...pak přišel jiný a hřeby tahal z plotu ven, tak snažil se smazat, co ostatní napáchali, ale po hřebech otvor v plotu zůstával, tak jak v srdci mém pokaždé jizva zůstala a zůstává.
A doufat, či snad prosit a plakat, aby dost už bylo všemu, to zbytečné se zdá, protože sílu hřeby vzali a chuť snad též... teď jen čekání, kdy konec přijde tomu, nebo, kdy rány se zacelý a balvany jež drtí v prach mé tělo se rozpadnou v písek a vítr roznese je po okolí...pak snad klid přijde, pak snad bezvětří a ticho naplní ty jizvy a bude po soužení a snad život zas začne, snad zas začne ve mě proudit krve dost, snad, ale kdy? Věčnost nezastavíš, pamatuj!