Svět je zlej, miláčku...
Začínám si říkat, že jsem asi nenormální, anebo jen prostě nezapadám do dnešního světa, anebo zapadám tak moc, že to nikdo nedovede pochopit – ani já ne. Poměrně často, když se zamyslím nebo snad zasním, vyplave mi na povrch velice jednoduchá věta. Ona říká, že svět je zlej...nikdy jsem neuvažovala nad tím, proč mě při každém, byť lehkém problému, napadne: „svět je zlej, miláčku...“ snad se snažím varovat to dítě, které ve mě stále někde hluboko žije. Ne, že by se snažilo ukazovat, ale je tam.
Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem byla dítě. Takové to opravdové dítě, které potřebuje, aby o něho bylo pečováno a aby bylo hýčkáno. Nevím, už vážně nevím, kdy to bylo. Jak smutné je, když si pořádně nepamatuji, jak jsem si hrála, ale velice detailně si pamatuji, jak jsem napsala svou první básničku, jak jsem psala svůj první příběh a jak jsem poprvé přišla na myšlenku, že vydám svou vlastní sbírku básní nebo knihu, třeba román. A šla jsem zatím poměrně daleko, ale nikdy jsem z cesty neuhnula, i když „odboček“ u hlavní cesty bylo dost. Ale ať se na to dívám z hora nebo zdola, nikde nevidím příčinu „mé věty“. Kde se to ve mě vlastně vzalo, komu vlastně říkám, že ten svět je zlej? Jednou na to snad přijdu, kdo ví. Já to nevím...alespoň ne teď.
Svůj první opravdový velký příběh jsem napsala už dávno. Jednalo se o příběh se jménem „Únos“. Variací názvu bylo dost, ale únos tam vždy figuroval. Nevím, snad jste ho četli. Každopádně se o tomto příběhu říkalo, že na to, že ho napsalo dítě je až příliš věrohodný...a zlý...takže svět je asi vážně zlej...miláčku...