Rozčarování
To tak prostě jenom jdeš po cestě, která zdá se být zcela obyčejná a najednout slyšíš, co si vítr šeptá, zaslechneš jak poslední podzimní listí brebentí a šumí, jak prach pod nohama příjemně vypráví, kdo za celý den po něm kráčel a ty tušíš, co to všechno znamená a všechno dáváš si do souvislostí a snažíš se tomu porozumět ještě víc. A přistihneš se, jak tečou ti slzy, zas jsi slyšel, co jsi neměl...to nebylo fér, nechtěl jsi to slyšet a teď s tím musíš žít a musíš poslouchat všechny ty hlasy. Jsou tu pořád a budou a ty se s tím sakra vyrovnej!
Promiň mi, holčičko, promiň