Nevšední dny...

Z vlastní zkušenosti asi každý z nás ví, jak takové boje mezi rodiči a děti probíhají. Obzvláště těžké to je v době, kdy dítě dospívá a má dojem, že ho rodiče nechápou. Pak to doma vypadá jako na bojišti. Na jedné straně výrazně slabší a mladší dospívající dítě, které zaslepeně „jde téměř přes mrtvoly“ ke svému cíly, ke svobodě. Touží vylétnout ze zlaté klícky a podívat se za „hradby“ domova. Na straně druhé, starší životem zkušenější rodiče, kteří ne z pomstychtivosti, ale ze strachu nechtějí svou ratolest nechat „letět“. Patrně se snaží uchránit své děti před světem „tam venku“, kde je už nikdo chránit a bránit nebude. Vlastně na tom není nic špatného, ale kdyby si vzpomněli sami na sebe jistě by přišli na to, že oni jiní nebyli. Tajně prolézali oknem a prchali z domu jak jen to šlo. Nechápali přehnanou péči svých rodičů a tvářili se stejně znechuceně jako teď jejich děti. Asi je to těžké přiznat si, že dospívající dítě nezajímají tolik jeho rodiče jako přátelé. Sama to posoudit nemůžu děti nemám, ale jedno vím jistě. Patrně budu dělat to, co moji rodiče a před nimi i jejich rodiče, budu chtít chránit své děti před „tím“ světem. Dřív jsem v každém rodiči vyřknutém „ne“ viděla jen tu svou pravdu. Jen křivdu. Ale pak přijde nějaký problém, něco se stane a v tu chvíli si i dospívající dítě uvědomí, že to hrozné „ne“, které mnohdy slýchalo bylo opodstatněné. Dokud sami nepoznáme, co na nás číhá za nebezpečí, nejspíš rodičům úplně neporozumíme. Dokud se zkrátka nespálíme, neuvěříme, že trouba skutečně pálí a v tom je celý problém. Jsem svým rodičům vděčná za to, že mi občas to „ne“ řekli, protože mě chránili a nebylo v tom nic jiného než jejich láska. Musím přiznat, že u nás doma byly boje opravdu ostré. Jako na divokém západě, ale rozhodně jich nelituji. Tím si musí asi projít každý. Je dobré se občas spálit, ale lepší je vědět, že za vámi někdo stojí a i kdyby se celý svět postavil proti vám budou tu máma a táta, kteří vás budou bránit i přes občasné domácí souboje. Podle mého názoru je možné, aby dospívající dítě s rodiči vycházelo stačí jen umět vyjít vstříc. Samozřejmě to není jen na jedné straně. Nejde o to, aby jedna strana „bojovníků“ vyvěsila bílý prapor a vzdala se, ale aby místo „soubojů“ nastolili mír, aby složili své zbraně. Sedli si a promluvili si, protože mnohdy se stává, že na první pohled neřešitelné válečné konflikty jsou vlastně jen neřešenými hloupostmi, které se dají řešit. Rodiče nejsou zlými draky a my dospívající nejsme udatní rytíři, kteří by měli draky krotit! Ani naopak ne...