Nevšední dny...

Je to prostě nějaký zvláštní...jednou tak prostě jdeš a najednou ti něco padne do cesty /nemusí to být doslovný vpád/ a tobě to v tu chvíli ukáže něco, co jsi si myslel, že už dávno neznáš. A to se mi stalo a nevím proč a vlastně ani jak, ale najednou tu byla - ona. Malá, černá kočička, ještě miminko...ťapkala tak po cestě. Víš, tak jako nebojásně, jistě a se vší samozřejmostí. Taková malá a žádnej strach a my, tak veliký, když to tak vezmu a máme strach...někdy i sami ze sebe. Pak ji vidíš jak si lehne, kde ji napadne a vrní - je spokojená a šťastná, ale sama. Vypadá, že jí nic nechybí, kdo ví, ona to asi neřekne...ale vypadá tak. Jindy zas jen tak, prostě si lehne pak čapne nějakou hračku a skáče a hloupě se povaluje, blbne a je jí vlastně jedno jestli ji při tom někdo pozoruje...připomíná mi to jeden citát...možná ho znáš...žij, jako by to byl poslední den v Tvém životě, Zpívej, jako by Tě nikdo neposlouchal, Tanči, jako by se nikdo nedíval a hlavně se usmívej, jako by na světě neexistoval smutek a bolest...ona tak žije, každý den. Každou chvilku žije a všichni se dívají, všichni poslouchají...je to prostě zvláštní, ale když ji tak sleduju, říkám si, moct tak žít, moct tak prožít každej den jako by byl poslední...ale copak to jde? Všechno odkláme až jednou...jenže co když...to jednou...nemá vůbec přijít? Když ji vidím, mám chuť se smát, mám chuť roztáhnout ruce a skočit ze střechy domu a letět, nechat se unášet na vzdušných vlnách a dívat se bezstarostně na svět pod sebou...dívat se, jen se dívat. Možná...jen tak...poslouchat jak vítr hladí ty poslední lístky, co zbyly na stromech, poslouchat jak šumí, jak šeptají...