Nevšední dny...

Podzim. Žlutá, červená, hnědá a mnoho dalších barev tenkrát zdobilo stromy v parku. Byla to krásná podívaná. Pamatuji si každý detail toho dne. Pozorovala jsem okolí a nebýt realistkou asi bych na chvilku uvěřila, že svět je krásné místo plné radosti a radovánek. Seděla jsem na lavičce a dívala se na skupinku dětí, které si hrály u fontány. Jejich maminky si povídaly nedaleko, aby měly své ratolesti stále pod kontrolou. Děti řádily a užívaly si posledních slunečních paprsků. Záviděla jsem jim tu bezstarostnost a radost z každé maličkosti, z posledních motýlů, z fontány, z vody, která cákala všude kolem. Vlastně to byla radost ze zcela obyčejných a všedních věcí. Čekala jsem zde na jednu mladou dívku, jménem Adriana. Měly jsme se sejít, aby mi vyprávěla příběh, který se jí před časem stal. Věděla jsem oč půjde, ale i tak mě při jejím vyprávění občas pěkně zamrazilo. Byla jsem spisovatelkou a sběratelkou příběhů ze života. Ze života obyčejných lidí. Zajímalo mě jak žijí ostatní, jaké mají problémy a tajemství. Pomáhala jim, aby se vyrovnali s minulostí, s tím co jim změnilo nebo ovlivnilo život. Možná by jste se divili, ale mnoho lidí svá tajemství raději prozradí někomu cizímu, kdo se na ně nebude dívat skrz prsty, protože už se s ním pravděpodobně nikdy nesetkají. Odhodí stud a strach, vyprávějí a mou prací je v tu chvíli jen naslouchání. Snažím se pochopit jejich osudy. Někdy je to celkem složité.

Zahlédla jsem ji už z dálky, vypadala ustaraně zároveň však byla velmi krásná, okouzlující a přitažlivá. Nikoli vyzývavá nebo nějak laciná. Její krása byla přirozená a vyzařovala z ní nějaká zvláštní energie. Byla pro mne záhadou, kterou jsem byla odhodlaná rozlousknout ač mi bylo jasné, že tentokrát to nebude nic jednoduchého. Pomalu se blížila, byla stále klidná, tak že mě to až vyvádělo z míry. Šla napřímeně, přesto ne hrdě. Vypadala jako člověk, který nese těžké břímě a sám v sobě se s ním snaží bojovat. Ale byla sama. Byla na to všechno sama. Myšlenky proudily mou hlavou hroznou rychlostí. A najednou tu byla. Stála tu. "Dobrý den, vy jste jistě paní Daniela Filiová." řekla a podala mi ruku. "Ano, jsem Adriano, posaďte se, máme dost času takže nikam nespěchejte." "Já vím, ale pochopte…není to jednoduché o tom mluvit." Najednou se zdála být hrozně křehká, mohlo jí být tak pětadvacet a nyní se mi zdálo, že tu sedí malá holčička a čeká až ji pohladím a obejmu. Až ji utiším, otřu slzy a řeknu, že všechno bude zase dobré. Jenže to já nemohla, nesměla jsem, nemohla jsem jí lhát a tvrdit, že všechno se zas urovná. Z jejího spisu, který jsem si vyzvedla v nemocnici jsem věděla, co mě čeká. Proto jsem jí nemohla tvrdit, že se vše urovná. A ona to věděla nebo jsem v to alespoň doufala. "Adriano?" "Ano?" řekla s lehkým náznakem vzlykotu v hlase. "Povězte mi co se vám stalo. Co se tehdy dělo?" viděla jsem jak se nadechla a znovu nabyla síly. Opět tu byla ta silná mladá žena. "Tedy…"

…Nevím, kde se tenkrát stala chyba. Už není důležité, kdo za to mohl, čí to byla nebo nebyla chyba, prostě se tak stalo a přesto, že to tak může znít nikdy se s tím nenaučím žít.

Byl večer. Léto jako vystřižené z nějakého románu. Vzduch voněl přírodou, nebe jako vymetené, bez mráčků a ty hvězdy. Nádherné…pozorovali jsme je spolu a dívali se na ně. "Spolu?" na chvilku mne přerušila paní Daniela. Ano spolu. Jmenoval se Jan. Moc dlouho jsme se neznali. Snad jen pár měsíců více jistě ne. Nikdy se mi nestalo, abych se do někoho zamilovala tak rychle a intenzivně, ale on byl něčím zvláštní, zajímavý a zároveň tajemný. Byl krásný, takový, jakého jsem si vždycky svého přítele představovala. Neustále opakoval jak mě má rád, ach ty řeči, ta slova byla tak opravdová, těžko uvěřit, že nebyla upřímná, od srdce. Měli jsme jít na oslavu narozenin naší společné kamarádky do nedaleké bývalé tělocvičny. Občas si ji někdo pronajal na nějakou oslavu. Vydali jsme se na cestu a povídali jsme si o všem možném. Cesta netrvala moc dlouho, procházeli jsme kolem starého domu. Na pohled nijak zajímavého, ale to co se v něm odehrálo o pár hodin později ho muselo naplnit. Přišli jsme k tělocvičně, kde už byla většina posilněna alkoholem a balancovala na chodníku. Se všemi jsme se pozdravili, dostali jsme pivo a šli se posadit někam do kouta, protože všude bylo spousty hluku a o to my nestáli. Přisedlo si k nám několik našich přátel a vyprávěli jsme si co se nám za ten den stalo a kdo nás jak a kde naštval…taková normální debata několika mladých lidí. Jan si mě neustále hlídal, protože tam po mě pokukoval nějaký kluk. Dával mu stále jasně najevo, že jsem tu s ním ať se klidí z cesty. Neustále mi opakoval jak mě má rád. Chtělo se mi tomu věřit, ale pořád jsem v sobě měla nějakou tu pochybnost přesto jsem ho milovala celým srdcem. Byl pro mě celým vesmírem, zastínil i východ slunce. Řekla bych, že jsem si snad myslela, že on je tím pravým. Skvěle jsem si ho dovedla představit jako tátu od rodiny. Od mojí rodiny. Jenže on měl patrně jiné plány, v kterých pro mě nebylo ani trocha místa. To jsem bohužel nemohla tušit.

Několikrát jsme si s naší kamarádkou připili a mě se udělalo špatně, nevím co se mnou ten den bylo, ale necítila jsem se vůbec dobře. Snažila jsem se bavit, ale Jan si brzy všiml, že něco není v pořádku. Nabídl mi, že se půjdeme projít, abych si pročistila hlavu. Opravdu se mi udělalo trochu dobře, ale stále se mi motala trochu hlava a Jan se začal bavit o věcech o kterých jsme nikdy příliš nemluvili. Zajímalo ho jak se mi líbí, když se spolu milujeme. Nechápala jsem proč se mě na to ptá zrovna tady a teď. Pomalu jsme se během naší procházky přibližovali k tomu starému domu. Nedalo mi to a zeptala jsem se ho proč se mě na to ptá. Řekl, že na mě není poznat zda-li se mi to líbí a jestli s ním dosáhnu nějakého vzrušení. Trochu mne to pohoršilo, ale nedávala jsem tomu příliš velkou váhu. Možná jsem měla jinak volit slova a vše by bylo jinak, ale tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo co by se všechno mohlo stát. Řekla jsem mu, spíš ze srandy, než že bych to myslela vážně, že se tedy musí více snažit a zasmála jsem se. Podívala se na mě a v očích měl tmu, jen temno nic jiného. Jeho pohled mě trochu vyděsil a navrhla jsem mu, aby mě odvedl zpět, že je mi zima. Teď se pro změnu zasmál on. Rozhlédl se kolem sebe. Když se ujistil, že kolem nikdo nejde rozpřáhl se a vší silou mě udeřil do obličeje. Tento úder jsem neustála a složila se k zemi. Cítila jsem jak mi začíná otékat obličej a jak mi začala stékat krev. Vylekala jsem se a chtěla vstát, ale tělo mě neposlouchalo. Začala se mi motat hlava. Nechápala jsem co se to se mnou děje. V tom mi Jan podal ruku. Chtěl mi pomoci vstát, ale místo toho mě nakopl do hlavy. Projela mnou ostrá bolest a měla jsem strach, že omdlím. Nesměla jsem. Ne. Zvedl mě. Vzal mě do náruče a nesl někam do tmy. Neměla jsem sílu se bránit. Snad by to bylo i zbytečné. Odnesl mne do nějakého domu. Zprvu jsem ho nepoznávala, ale pak jsem si uvědomila, že jsme v tom starém domě kousek od tělocvičny. Netušila jsem co bude následovat. Bála jsem se na to jen pomyslet. Slzy mi stékaly po tvářích a já nebyla schopna se hnout. Položil mě na zem. Byla studená. Asi kamenná. "Teď se ti to líbí? Hm?" zeptal se a křičel při tom. Najednou mi to začalo docházet. Pro boha. On…ne… "Jane? Tohle ty nechceš, nedělej to Jane já tě prosím, to byl jen žert, prosím!" prosila jsem ho o trochu soucitu, ale marně. Byl úplně bez sebe a já ho nezajímala. Ležela jsem na zemi a čekala co bude dál. Posadil se ke mně a začala si sundávat tričko. Pomalu, pomalounku. Chtěl, abych si vychutnala každý jeho pohyb. Každý jeho nádech. Rozepínal si kalhoty, stejně tak jako tričko. Pomalu. Velice pomalu. Pak mě uchopil. Pokusil se mě postavit, ale to bylo zbytečné. Nohy se pode mnou podlomily a já se poroučela k zemi. "Vstávej, dělej. Já tě chci rozumíš?" křičel na mě. Znovu mě postavil a opřel o zeď. Na malý okamžik jsem se mu zas podívala do očí. Nevím co ho hnalo, ale oči měl plné zloby a nenávisti. Nepoznávala jsem ho. Nebyl to on. Začal mne svlékat. Nyní si už nebral servítky a oblečení ze mě doslova létalo. Díval se na mě. " Jsi nádherná, věděla jsi to?" zeptal se polohlasně. Nijak jsem na jeho řeči nereagovala bylo to snad lepší. Uchopil mne za krk a začal mě líbat. Potom mě osahával na hrudníku…neustále na mě křičel, ale jeho slova jsem přestala vnímat. V podbřišku mi projela ostrá bolest. Jako by mě někdo uvnitř trhal. Už mi bylo jasné, že z tohohle se jen tak nedostanu. Při další této bolesti jsem se opět sunula k zemi. Zachytil mě a přitiskl k sobě. Mé tělo se stalo jen bezvládnou loutkou v rukou ďábla. Byla jsem připravená na to, že tam zemřu. V hlavě mi probíhal celý život. Rodiče, bratr, babičky…moji přátelé. Sem tam jsem musela upadnout do bezvědomí. To samozřejmě jen navýšilo jeho vztek. Bušil do mě hlava nehlava. Už mě opustil strach ze smrti. Nemohlo se stát už nic horšího než se stalo. Člověk, kterému jsem věřila, milovala ho a ctila mě tu právě brutálně zbil a znásilnil. Nedalo se nic dělat. Podívám se smrti do očí zde. V tom zapáchajícím, studeném a civilizací zapomenutém domě. V duchu jsem se loučila se životem a svými blízkými. Křičela jsem o pomoc, naříkala. Ale z úst mi vycházelo jen slabé sípání, které nemohl slyšet nikdo i kdyby tisíckrát chtěl. Když mi zasadil další ránu upadla jsem a to je poslední, co si z té hrozné noci pamatuji.

Druhý den jsem se probudila kupodivu doma. Ve své vlastní posteli a živá. Nedovedete si představit jaký to byl nádherný pocit. Chtěla jsem se rozesmát, že se mi vše jen zdálo, ale…nešlo to. Vstala jsem a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Ten obraz v něm mě vyděsil. Stála tam nějaká dívka s celou oteklou tváří, zapadlýma rudýma očima a obličejem celým od krve. Rozplakala jsem se a uvědomila si, že tohle sen nebyl. Sáhla jsem si na břicho a došlo mi, že musím něco udělat. Jediné, co jsem chtěla vědět, bylo to jestli jsem s tím zvířetem těhotná nebo ne. Vletěla jsem do první lékárny a koupila těhotenské testy. Nikdy pro mě čekání nebylo tak dlouhé jako nyní. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, nebyla jsem. Alespoň něco. Napadlo mě, že mám vlastně štěstí, že jsem to celé přežila. Do dnes nevím jak jsem se dostala domů a jestli to tak má být, raději to vědět nechci.

Nemyslete si však, že jsem měla nějakou radost. Představte si, že vložíte důvěru do zrůdy, do netvora. Zničil mi celý život. Už se mi neozval. Bude tomu rok, ale stále to bolí. Nemohu normálně žít. Nemohu si najít partnera, protože představa toho, že se mne někdo dotkne mi nahání hrůzu. Zamilované líbající se páry na ulici se mi přímo hnusí. Nevím co mám dělat. Snažila jsem se zapomenout, ale rány to jsou hluboké. Stále to všechno bolí. Moc to bolí. Věřte mi prosím…

Skočila své vyprávění a musím se přiznat, že neplakala jen ona. Plakali jsme obě. Vysnila si lásku, rodinu a štěstí a pak? Všechno padlo popelem. Měla zničený celý život a věděla to ona, věděla jsem to já a víte to i vy. Nenaučí se s tím žít, to nelze.