Osamnělé ptáče
Jako malé ptáče seděla schoulená na lavičce v parku. Byl sice konec května, ale venku to vypadalo spíš na začátek podzimu. Foukal studený vítr a zalézal až do morku kostí, ze stromů, co měla nad hlavou, padaly dolů velké kapky, které tam zůstaly jako památka na přeháňku, která se odpoledne přehnala nad městem. Lidé kolem ní chodili a nikdo si jí příliš nevšímal, proč taky. Jasně to vystihovalo její postoj k dnešní společnosti. Ale hlavně postoj společnosti vůči ní. Přišlo jí, že sem vlastně nepatří. Nebyla tu omylem? Patřila sem? Kdo ví. Ani ona sama to netušila. Stále tam seděla, nohy měla přitažené k tělu a pevně je objímala rukama. Občas jen velice nepatrně zvedla hlavu, aby se ujistila, že na ni nikdo neciví. Možná by mu něco řekla, ale možná taky ne. Lidé ji nevyhledávali, byla jiná, než oni. Byla si jistá, že jejich problém spočíval v tom, že si ji nedovedli zaškatulkovat do svému všedního života. Nějak jim tam nepasovala. V tom byl patrně celý problém. Pokud člověk neodpovídá čistému průměru člověka, tak asi nemá šanci stát se plnohodnotným, aniž by na něj druzí pohlíželi jako na stvůru. Možná je to silné slovo, ale ona to tak cítila. Přisoudili ji vlastnosti, které jí nepatřily. Byla si jistá, že to tak muselo být, jen proto, že se sami báli poznat něco nového. Když se někde představila, okamžitě si všimla pohledu, který ji celou změřil od hlavy až k patě. Pak se jen ozvalo: „Jakže prosím?“ Vyslovením jména, jakoby každý zkoprněl. Dokud ji nikdo neurážel, byla schopna tohle ignorovat a chovat se, jako by se tu narodila, ale nebylo to jednoduché. Ve škole slýchala spoustu urážek na svou adresu. Křičeli na ni, že je teroristkou, že její otec vraždí nevinné, jen proto, aby jim do hlav vtloukl islám a celou jeho ideologii. Uráželi její matku, že s otcem plodí děti, aby je pak nechali roztrhat výbušninou za lepší život a právě pro něj zabijí desítky lidí. Cítila se tolik ponížená a ublížená. Neměla sílu na další den v té škole. Nechtěla už cítit pohledy lidí, kteří na ni civěli jak na zvláštní úkaz. Měla stejná práva. Měla snad taky právo na život jako oni, nebo ne? A pokud ne, tak kdo o tom rozhodl? Nežilo se tak ve středověku? Pokud se někdo lišil, byl prohlášen za čarodějnici a v noci upálen před veřejností. Bylo jí už špatně z toho všeho…
Zvedla se z lavičky, velice těžce a líně. Rozhlédla se po parku a vydala se po cestě sypané drobnými kamínky směrem do ulice. Dávala si na čas, loudala se. Pozorovala okolní svět jakoby za sklem, cítila, že je tu cizí, že sem nepatří. Zkoumala pohledy lidí, kteří ji míjeli a tvářili se naprosto znechuceně. Není divu, počasí nebylo zrovna nejlepší. Cítila, že si ji občas někdo prohlédne. Ne se zájmem, ale s opovržením. Snad už viděla opravdu v každém nepřítele. Ale ne proto, že by snad chtěla, ale proto, že ji k tomu nutila společnost. Její chybou bylo, že kvůli části společnosti, která nenáviděla kohokoli, kdo se jakkoli odlišoval, odsoudila všechny, ale těžko se jí divit. Připadala si jako hnaná stádem. Loudavým krokem došla až k silnici. Rozhlédla se a vykročila. Najednou se odněkud vyřítilo auto a řidič jen tak tak zastavil. Ozvalo se zakvílení brzd. „Kam čumíš, ty černá náno?“ rozkřičel se na ni ten muž za volantem. Všichni kolem viděli, že to byla jeho chyba, ale nikdo se ani slůvkem nezmínil. Byla sama. Opuštěná a zavržená.
To bylo přesně před rokem. Nyní už je snad šťastná. Když budete procházet naším hřbitovem, najdete tam krásný náhrobek, který pyšně ukazuje jméno Zafirah Leena Karida. Z fotky, která je na náhrobku, se na vás bude dívat okouzlující mladá dívka s velikýma čokoládově hnědýma očima, krásnými černými vlasy a ještě krásnějším úsměvem.
Zafirah pocházela ze Saudské Arábie, bylo jí teprve devatenáct let a život měla před sebou. Měla spoustu cílů a ambicí. Kdo ví, proč se vlastně tak náhle rozhodla odejít.
V životě se setkáváme s různými lidmi. Ať už jsou malí, velcí, tlustí nebo hubení, ať jsou krásní nebo oškliví, ať mají barvu kůže hnědou, bílou nebo zelenou, stále to jsou lidé jako my. Mají stejná práva, dýchají stejný vzduch, mohou mít stejné radosti i starosti. Navzájem si toho můžeme mnoho dát. Poznat jiné nové kultury, zvyky, architekturu, jazyk a spoustu dalších. Máme si co nabídnout. Neodsuzujme někoho jen proto, že nezapadá do našich měřítek…
