Náhrobní kámen
Šla jsem se projít kolem starého kostela, jeho zdi mě vždy utěšovaly. Byly něčím zvláštní. Den byl jako každý jiný, ničím zajímavý a mě už bolelo srdce z toho šíleného stereotypu, který panoval všude kolem mě. Nikdo se nad tím nepozastavoval a já si jen namlouvala, že jsem v tomhle světě šťastná. Něco mi chybělo, něco tu mělo být a nebylo to tu. Nad mojí minulostí se vznášela mlha, přišlo mi jako by mi chyběla nějaká část duše, srdce…Sáhla jsem po velké mosazné klice a s námahou otevřela masivní dřevěné dveře kostela. Ozvalo se nepříjemné zaskřípání. Myslela jsem si, že bude zamčeno. Kostel se nenechával odemčený, ale tentokrát otevřený byl, snad ho jen zapomněli zamknout…Vešla jsem dovnitř. Stará studená podlaha mi připadala najednou tak krásná. Sluneční paprsky pronikaly skrz okna a tak kostel uvnitř celý zářil. Posadila jsem se do jedné z lavic a dívala se na oltář před sebou. Bylo mi strašně smutno, tolik lidí mě zná, tolik přátel mám a já jsem sama, úplně sama. Seděla jsem tam snad dvě hodiny a světlo, které předtím tak krásně ozařovalo kostel se vytratilo.Venku se už stmívalo a zdálo se, že bude pršet. Než jsem se zvedla prosila jsem, aby mi někdo pomohl. Vlastně jsem neměla žádný hrozný problém, měla jsem dostatek jídla, nikdo mě nebil a ani jsem nebyla ošklivá nebo nemocná. Jen jsem si myslela, že mě nemá nikdo opravdu rád, snad ani vlastní rodina.
Zvedla jsem se z lavice, ještě se rozhlédla a odcházela jsem. Ale nechtělo se mi, bylo to jako bych tam něco nechávala.Vyšla jsem ven a skutečně začalo pršet. Domů jsem musela přes hřbitov. Ale nijak mi to nevadilo. Nacházela jsem tam spíš klid než strach. Desítky kamenných náhrobků s nejrůznějšími vzkazy a jmény. Občas jsem se podívala na nějaké jméno a rok. Někteří byli skutečně mladí, když zemřeli…zajímalo mě, co se jim mohlo asi stát. Šla jsem stále dál. Najednou mě někdo chytil za rameno. Strašně jsem se lekla. „Pane bože, vy jste mě, ale vylekal. Potřebujete něco?“ nebyl to žádný duch ani oživlá mrtvola, byl to nějaký muž a snažil se mi něco říct, ale vůbec jsem nechápala, co po mě chce. „Stalo se vám něco?“ snažila jsem se dozvědět, co ten člověk potřebuje. Nevypadal zrovna dobře, měl staré oblečení, byl umazaný v obličeji, takže jsem mu ani pořádně neviděla do tváře. „Slečno?“ zeptal se tichým chraplavým hlasem a hlavu, kterou měl sklopenou zvedl. Měl krásné upřímné oči, úplně jsem se v nich ztrácela. „Ano?“ „Někde jsem tu ztratil klobouk a vy vypadáte, že jste moc hodná, pomohla by jste mi ho najít?“ „Samozřejmě, jen řekněte, kde jste byl, hřbitov je celkem velký.“ „Ach ano, támhle na druhém konci. Tam jak je ta stará pumpa, tam by snad mohl být. Počkám tu, jsem moc unavený.“ Řekl a posadil se na lavičku. „Hned jsem tu.“ Pršelo a začínala bouřka, oblohu už začaly křižovat blesky. Ale tomu pánovi musím přece pomoci. Bloudila jsem mezi hroby a doufala, že tu pumpu najdu co možná nejdříve.
Konečně. Našla jsem ji a opravdu, ten klobouk tu byl. „Díky bohu“ vysoukala jsem ze sebe úplně promočená. Už jsem chtěla jít, když jsem si všimla zvláštního světla, které obklopovalo jeden z hrobů. Šla jsem blíž, abych se mohla lépe podívat, co je to. Kostelní hodiny zrovna odbíjely a přišlo mi to trochu strašidelné, ale nedalo mi to. Přistoupila jsem k hrobu a z náhrobku se na mě usmíval snad ten nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděla. Celý ten hrob obklopovala zvláštní modrá zář, posadila jsem se k němu a chtěla si sáhnou na tu neuvěřitelně krásnou tvář, která až vystupovala z náhrobku. „Michael Pixar, Zde odpočívá ten, co pro lásku byl ochoten život položit a štěstí druhých mu bylo vzácnější než jeho vlastní.“ Přečetla jsem ten nápis se vším citem, který jsem byla v tu chvíli schopna ze sebe dostat. Kolik mu asi bylo? Vrtalo mi hlavou…dvacet. Proboha byl tak mladý.Zas mě napadlo, co se mu mohlo asi stát? Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem si musela na tu tvář sáhnout…
„Míšo, no ták přijdeš tam pozdě.“ „Už jdu mami.“ „Ukaž, no jo jsi moc hezkej kluk. Tak už jeď ať máš čas na cestu, ať se vám nic nestane. Víš přece jak ti dnešní řidiči blázní. Člověk by se jich bál.“ Máma byla ohromná věděl jsem, že s tím někde uvnitř nesouhlasí, ale nekazila mi to.“ Jel jsem vyzvednou svou milovanou Danielku a ač mi všichni říkali, že mám dost času, dnes večer jsem ji chtěl požádat o ruku. Život bez ní by snad nebyl život, tak proto…Ještě prstýnek a mám vše. „Drž mi palce, ať mi třeba nedá košem.“ – smál se protože věděl, že to neudělá. „Tak ahoj do půlnoci budu doma, slibuju.“ Zabouchl za sebou dveře, skočil do auta. Máma mu ho darovala k osmnáctým narozeninám. Ale jen pod podmínkou, že nebude jezdit jako blázen. Připoutat a jedem.
Dorazil jsem právě včas. „Crrrrrrr…“ „ Už je tady, tak ahoj do půlnoci tu snad budeme.“ Vyšla ze dveří. Byla tak strašně krásná, vlasy byly vyčesané do drdolu, takže měla odhalený krk a ramena, rudé šaty na ramínka potrhovaly její krásu. „Ahoj miláčku, jsi nádherná.“ „Děkuju, ale nech toho nebo se budu červenat. Kam jedeme?“ zeptala se. „Na večeři…na krásnou večeři, jenom my dva, víš?“ „Aha, tak jo.“
Bylo deset hodin, venku byla tma a pršelo, schylovalo se k bouřce, ale já strach neměla. Věděla jsem, že Michael jezdí dobře a opatrně. Pustil rádio, zrovna hrály takovou krásnou romantickou písničku. Byla to nádhera, silnici lemovaly lampy a ta písnička dokreslovala celou tu chvíli. Dnešek byl pro mě hrozně podstatným dnem, chtěla jsem mu říct, něco moc důležitého. Zajímalo mě, jak se na to bude tvářit, protože jsme o tom mnohokrát mluvili, nebála jsem se jeho reakce. Ano, chci mu dnes večer říct, že ho moc miluji, že zanedlouho budeme mít víc starostí, čekám miminko…naše miminko, jenom naše. Byla jsem tak šťastná.
Téměř jsme spolu po cestě nemluvili občas jsme se na sebe jen otočili a usmáli se. To nám stačilo. „Dany?“ „Ano?“ „Podívej se na ty řidiče to snad ani není možný, jak jezdí. Oni klidně předjíždějí na plné čáře, ty se budou jednou divit. Ráno ve zprávách varovali nad stoupající agresivitou řidičů.“ Mluvil tak vážně a dospěle, měl o nás strach. „Já vím delší dobu už to taky sleduji, ale nejhorší je, že si sedají za volant i…“ Než to stačila doříct objevil se před nimi náklaďák, asi se snažil předjet auto, které bylo před jejich vozem,…skřípot gum, rána…lámání plechů, drnčení rozbitého skla.
Stále prší a blesky lemují oblohu. Ležím na silnici a marně hledám Michaela. „Míšo…, Míšo…, Míšo…Míšo ozvy se prosím, prosím…“ hlas už mě opustil, jen ležím, sípám a slzy se mi valí z očí. Snažím se si je trochu otřít. „Danielko…Danielo…“ hlas utichá. Slyším se jak říkám :„Už jdu vydrž lásko, já už jdu…“ Plazím se za Michaelem. „Tady jsi.“ Proboha, jak to jen zvládnu, Michael ležel v kaluži krve, oči úplně vyhaslé a snažil se něco říct. Rty oschlé, jen koutkem mu stéká potůček krve. Chytil mě za ruku a slabým hlasem řekl: „Miluju tě a budu už navždy.“ V ruce svíral nějakou krabičku. „Vezmi si ho.“ Podal mi krabičku, byl tam nádherný prstýnek. Cítila jsem jak se mi znovu zalily oči slzami. On si mě chce vzít…“Michaeli ano, ano já si tě vezmu…Michaeli? Michaeli ty budeš táta, slyšíš? Budeš táta….probuď sem, prosím…
„Slečno, jste v nemocnici, slyšíte?“ „Jak se jmenujete? Slečno?“ doktor se marně snažil. „Michael, kde je?“ snažila se přes všechnu tu bolest něco říct.. „Nevím, asi ho operují, měli jste velmi ošklivou autonehodu…
„Miláčku budeš v pořádku.“ Seděla naproti ní její maminka a snažila se ji uklidnit. „Mami?“ „Ano jsem tu s tebou, neboj se.“ „Mami, kde je Michael? A, co se stalo s miminkem?“ všimla si jak se máma zatvářila… „Holčičko, teď musíš být v klidu“ „Já nechci, kde jsou?“ křičela na ni a polykala slzy. „Měl těžká zranění, lékaři ho operovali pět hodin, udělali vše co bylo v jejich silách, ale nemohli mu pomoci. Zemřel.“ řekla a rozplakala se. „Ne to není pravda, ty mi lžeš, pusť mě k němu, já ho chci vidět, nevěřím ti, lžeš…“ neovládala se křičela a křičela. „Miminko, co miminko, tak ať mi přinesou moje dítě…“ „Víš, byla jsi příliš slabá a ztratila mnoho krve a ….“ Nedokázala ji už poslouchat… „Jdi pryč, lžeš, lžeš!!!“ Přišla sestra a píchla ji něco na uklidnění…
Chodila na terapie, uzdravila se…lékaři vyřkli ortel- už nikdy nebude moct mít děti. Zhroutila se a pokusila zabít…skočila ze střechy patrového domu… přežila…ale pádem si poranila mozek a nepamatovala si události tohoto roku…odstěhovali se s rodiči, aby mohla žít zas normálně…jenže ne na dlouho!
Odtrhla jsem ruku od toho náhrobku a strašně plakala, vždyť Daniela to jsem já a Michael, můj Michael, moje miminko…podívala jsem se na ruku, byl tam prstýnek, přesně ten, který jsem před chvilkou viděla…Hystericky jsem se rozplakala, kapky deště mi dopadali na tvář v druhé ruce jsem stále ještě měla ten klobouk. Vstala jsem od hrobu…zmatená a nešťastná, vrátila jsem se k tomu muži, podala jsem mu jeho klobouk a on řekl: „ Vinou druhých můžeme ztratit své milované, ale vzpomínky, jsou něco, co ztratit nemůžeme nikdy, nesnažme se proto zapomenout…“ zvedl se a odešel.
Opouštěla jsem hřbitov…vzduch voněl po dešti, jako tenkrát…
„Sbohem!“