Amulet
Konečně přišlo léto. Čas naprostého klidu od školy a od toho hrozného strachu ze zkoušení a jiných šíleností, které si na nás učitelé vymyslí. Bylo krásně, slunce zářilo jako o život a koupaliště praskala ve švech. Zrovna jsem se chystala vyrazit tam také, ale musela jsem počkat než přijde Filip. Filip, můj nejlepší kamarád, kterého jsem znala snad už od plenek. Pamatuji si jak jsme se společně cachtali u nás před domem v malém nafukovacím bazénku a měli s toho srandu. Zároveň to byl vrchol našeho prázdninového dovádění. "Crrrrrrrrr…" ozvalo se dlouhé zazvonění. Bylo jasné, že je to Filip nikdo jiný mě totiž takhle nemučil. Občas mě napadlo, že na tom zvonku asi usnul. Sebrala jsem plavky a ručník a letěla jsem ke dveřím. "No nazdar, tobě to zas trvalo." Tak tohle bylo jeho typické přivítání, na štěstí jsem věděla, že to tak nemyslí a tak jsem se nemusela namáhat s urážením. "Vždyť už jsem tady, můžeš mi říct, co ti ten nebohej zvonek provedl, že ho tak mučíš?" zeptala jsem se jen, abych mu oplatila jeho příjemné přivítání. "On nic…" řekl a lehce se usmál. "Tak jdeme? Nebo tu budeme stát až do zítřka?" Musím se přiznat, že mě trochu naštval, ale nedávám to moc znát.
Nešli jsme daleko, protože koupaliště máme skoro za rohem. Prošli jsme alejí stromů a zastavili se až u branky, kde jeden velice nepříjemný a zapáchající muž vybíral vstupné. Málokdy jsme šli hlavním vstupem. Občas jsme se na koupaliště dostali dírou v plotě, ale tu nám bohužel zadrátovali. "Dobrý den, dvakrát poloviční." Špitla jsem, ale upřímně jsem pochybovala, že mě vůbec vnímal. Měl tam sebou skutečně obdivuhodnou zásobu lahvových piv a nemínil se zabývat ničím jiným. "Co?" obořil se na mě a já málem omdlela, protože to co se mu linulo z úst připomínalo nákladní vůz svážející odpadky. "Dvakrát poloviční, prosím!" nyní jsem už mluvila mnohem hlasitěji, zatím co se Filip nesmírně bavil tím opilcem. "No tak tady, dostanu dvacku." "Tady, děkuju." Uklidnila jsem se při pohledu na dusícího se Filipa. Zaskočila mu žvýkačka, když se mi smál u brány. Konečně jsme tu byli. Písek příjemně pálili do nohou, lidé kolem vypadali v celku spokojeně, děti se bavily stavěním pískových pevností a hradů. Skoro jsem se zasnila. "Co blbneš, koukáš jako bys tu byla poprvé. Zahoď někam věci a jdeme do vody. Počkám na tebe na druhý straně pláže ty šneku." řekl Filip, zahodil své věci a pospíchal do vody. Chtěla jsem se trochu opálit, abych nevypadala jako majitelka vápenky, tak jsem si rozložila ručník a lehla si. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu naprostou pohodu. Najednou se nade mnou objevil stín. Nevěnovala jsem tomu pozornost, asi mrak, napadlo mě. "Tak ty se tu hodláš grilovat jo? No bude to chtít teda pořádnou zálivku, aby ses nám třeba nepřichytla k ručníku." Filip! Ten prevít. Ozvalo se ohlušující : PLESK! A na to následoval můj šílený křik, který stoprocentně nemohl nikdo přeslechnout. Možná to probralo i toho ožralu u brány. "Jak jsi mohl, ty odporná příšero, tohle ti nezapomenu." Ječela jsem na něj. "Už s tebou nepromluvím ani slovo, to si pamatuj!" stejně to nevydržím, ale jako výhružka to znělo dobře. "No tak promiň, vždyť je to jen bláto, tak co vyšiluješ?" očividně mu to bylo líto, ale já musela být neústupná. Naprosto mě přešla jakákoli chuť být stále na pláži a chtěla jsem jít domů. Filip mě neustále přemlouval, abych zůstala. Byla jsem rozhodnutá. Možná jsem se přehnaně urazila, ale ten den jsem neměla náladu zrovna nejlepší a Filip místo toho, aby mi ji vylepšil se mě snažil naštvat ještě víc. "Denisko, no tak nezlob se na mě to byl jen takovej nevinnej vtípek. Nezlob se prosím. Zůstaň tu." Prosil mě docela obstojně, bylo mi vážně líto, ale ne. Rozhodla jsem se, že půjdu domů. Stejně už byl nejvyšší čas. Sluníčko už tolik nepražilo a začínalo být trochu chladněji. "Jdu domů, měj se tu jak chceš!" křikla jsem na něj, ale doufala jsem, že tam nezůstane a půjde se mnou. "Počkej, půjdu s tebou, stejně se doma uvidíme. Nebo mám radši dneska přespat u nás?" dneska jsme měli spát u nás doma, chtěli jsme si pustit nějaký horor a trochu se společně bát. Naši večer odjížděli a tak byli alespoň rádi, že doma nebudu sama. Neměla jsem, ale po tomhle na nic náladu. "Tak pojď!" řekla jsem uraženě načeš se za mnou Filip rozběhl. Vzal mě kolem ramen a cestou se mi neustále omlouval.
Neušli jsme ani pár metrů, když Filip vykřikl úžasem. "Jé Deny, podívej. Tady je nějaký přívěšek nebo amulet. Ten, ale je, co?" Sebral ze země nějaký přívěšek ve tvaru blesku na černé úzké kůži. "No jo, tak jdeme?" řekla jsem naprosto znechuceně. Ani jsem se na něj nepodívala. Byl to nejspíš jeden z těch co se zde prodávají na trhu. Jen nějaká laciná tretka. Filip si s ním po cestě neustále hrál a vůbec už nevěnoval pozornost mě. To mě samozřejmě hrozně lezlo na nervy. Došli jsme až k nám před dům, což on vůbec zaregistroval. "Filipe?" "Jo? Co je?" "No já jen, že už jsme tady." "Promiň nějak jsem se do toho zabral, víš on je zvláštní, takový jsem nikdy neviděl. Jakou dobu tam ležel na slunci a je studený jako led." Otevřela jsem dveře a vešli dovnitř. Naši už tam nebyli, škoda. Našla jsem jen vzkaz na stole, abychom se chovali slušně. Ha ha moc vtipné. Konkrétně v této chvíli mi to připadalo naprosto zcestné, protože Filipa zaujal ten přívěsek natolik, že jen seděl v křesle a stále s ním hrál. Mezitím už se venku slušně setmělo. "Jdu se osprchovat!" zahalekala jsem na něj, ale mám ten dojem, že ani netušil, že na něj mluvím. "Hm." Zaznělo z obýváku. Odebrala jsem se do koupelny, Filip si pustil televizi, ale spíš než na ni zíral na ten amulet. Přešla mě chuť na sprchu a chtěla jsem se naložit do vany se spoustou pěny. Když jsem si napouštěla vanu uslyšela jsem ode dveří šílené až zběsilé bušení. "Filipe? Co tam zas pro boha děláš?" Neodpovídal a to se mi vůbec nelíbilo. Vyšla jsem ven z koupelny. Filip seděl v obýváku v křesle a upřeně zíral na zářící amulet. "Filipe? Jak to, že září?" "Nevím, ozvalo se bušení na dveře, ale myslel jsem si žes to byla ty, a pak se rozzářil." "No já to nebyla, chtěla jsem se koupat." Chvilku jsem vrtěla hlavou, ale pak jsem si řekla, že to zas jen blbnu nebo přeháním a odešla jsem zpět do koupelny. Už jsem si chtěla vlést do vany, ale zase se ozvalo to zběsilé bušení na dveře. Tentokrát se k tomu přidala i jedna hrozivá rána, která vycházela z obýváku. Pro boha Filip. "Filipe, Filipe, co je s tebou?" Nešli mi otevřít dveře. Zmocnila se mě panika. "Filipe! Neblbni! Filipe!" Konečně jsem otevřela dveře. Vběhla jsem do obýváku. Seděl tam. Kolem bylo sklo. Spousta skla. Někdo nebo něco rozbilo okno. "Filipe? Jsi v pořádku?" Seděl tam a všude byla krev. "Pro boha, co se ti stalo? Mluv sakra!" "Nevím, já nevím…" "Pomoz mi prosím tě." "Bojím se!" vzlykal. Po rukou mu stékala krev. Otevřel dlaň. Měl v ní vypálený blesk. Přesně ten jako byl na tom přívěsku. Nevěděla jsem co mám dělat. Stále se ozývalo to bušení. Do domu foukal vítr a záclony se vlnily. "Zahoď ho! Vyhoď ho z okna! Dělej." Filip chytil ten amulet za černou kůži a vyhodil ho z okna. Jen jsme zahlédli jak jeho světlo uhasínalo. Vítr se uklidnil. Bušení ustalo. "Ukaž mi to, neboj se. Bude to dobrý!" "Hrozně jsem se bál! Najednou se úplně rozžhavil a já nevěděl co s tím. Stále jsem ho držel v ruce a nemohl ho pustit." "Já vím, neboj se už je po všem! Nebyla jsem si tím jistá, ale to jediné jsem mu zrovna teď chtěla říct. "Filípku, ještě, že jsi v pořádku, nevím co bych si bez tebe počala. Filipe…miluju tě!" Podíval se na mě naprosto nevěřícně. "Deny, ty hlupáčku, vždyť já tebe taky!"
Nevím co to tenkrát bylo, ale každopádně mi to dodalo odvahy Filipovi říct, co k němu cítím. A Filip? Zůstala mu památka v podobě jizvy na dlani pravé ruky. Byl to blesk z čistého nebe…