Absence spravedlnosti
Jedině zoufalství a strach z toho, co bude ji poháněli jako vítr. Otec, který jí měl dávat pocit bezpečí se změnil ve zrůdu, která jí ničila dětství, život, štěstí a rodinu. Když jí bylo teprve deset, přišel otec domů opilý, vzal ji do náručí a odnesl do ložnice, kde spala její matka. Posedil tehdy malou dívku do křesla vedle postele a řekl jí ať se dívá, ať je pozorná. Potom vzbudil svou ženu a začal na ni křičet, ta nechápala, co se děje a prosila ho, aby si šel lehnout, že to ráno vyřeší, ale to ho rozčílilo ještě víc. Uchopil ji do svých obrovských rukou a začal s ní třást jako s hadrovou panenkou. „Budeš mě poslouchat, slyšíš? Ty mě budeš poslouchat!“ Hodil ji zpátky na postel. To už malá strašně křičela a vzlykala. „Zmlkni ty parchante, nebo si to s tebou vyřídím. To bys chtěla? Ne? To víš, že ne. A víš kdo za to může? Máma, tvoje máma. Však já jí naučím, to se neboj.“ Svou pozornost opět soustředil na matku ležící na posteli. Neustále ho prosila, aby toho už nechal, že tím nic nevyřeší, ale on byl jako smyslů zbavený. Znovu ji uchopil. Tentokrát z ní strhal oblečení a nutil k ji, aby se s ním vyspala. Nechtěla, ale on ji neposlouchal…zneužil své síly a přinutil ji ranami do obličeje. Bil ji po celém těle dokud nepadla v bezvědomí na postel. Ani to ho neuspokojilo a tak ji znovu znásilnil. Dívenka si zalezla za křeslo a plakala a prosila ho, aby maminku nebil. Natáhl si kalhoty a vstal. Rozhlédl se po místnosti a hledal svou dceru. Všiml si jak se krčí za křeslem. „Vylez nebo si pro tebe dojdu, slyšíš?“ Dívenka vystrčila hlavu zpoza křesla. Bylo na ni vidět jaký má strašný strach. Krásné modré oči, které měla byly zality slzami. Bělmo bylo zarudlé a při pohledu na ni by člověk brečel. Ne však její otec. Měla na sobě bílou noční košili s růžovými a fialovými motýli. Otec se k ní přiřítil. Chytil ji za vlasy a vlekl ji přes místnost. Zvedl ji ze země a hodil na postel vedle matky. „Vidíš ji? Za to si může sama…“ Matka tou dobou silně krvácela a v těle jí uhasínal život. Snad už ani nevnímala co se dělo kolem ní. „Teď je řada na tobě!“ Řekl a jedním prudkým pohybem strhl z malé dívky noční košilku. Co se dělo potom se nedá ani popsat. Když otec ukojil své chutě nechal ji tam ležet vedle umírající matky. Dívka se přitulila k matčině tělu a objala ji. Z očí jí stále tekly slzy. „Maminko? Řekni něco, prosím. Moc tě prosím…“ vzlykala a polykala slzy. Byla noc, otec odešel a ona doufala, že už se nikdy nevrátí. Už tehdy v jejím malém srdci bylo tolik nenávisti. Snad už tehdy, ač byla příliš malá, smýšlela nad pomstou, kdo ví. Jen čas ukáže…
O několik let později.
Našlapovala jako myška, každý její krok byl pečlivě pod kontrolou, nikdy nic nedělala s takovou pečlivostí jako dnes. Všechno muselo být perfektní, nikdy už nemusí být ta šance už NIKDY. Snad to ji hnalo dál, dokonat dílo, zničit ďábla, tyrana. Otevřela dveře. S lehkým skřípnutím se pohnuly. Nesmíš couvnout, nesmíš couvnout, zastav ho! Jen ty to můžeš zastavit. Jdi, neboj se nebude to bolet, tebe ne! Nakročila a zaváhala. Tohle už se nesmí opakovat. Žádný zaváhání tohle už nesmíš. Nikdy rozumíš? Jen ty to můžeš zastavit. Slyšíš? Jen ty! Malými kroky se blížila k samému jádru. K epicentru všeho zla, bolesti. K němu, k ďáblu. Oči byly doširoka rozevřené. Vnímala každý pohyb jejího těla, každý nádech. Jsem tu a ty to netušíš. Nic nevíš, nemůžeš mě zastavit, už mě nemůžeš zastavit. Měsíc svítil přímo do pokoje. Ozařoval tu proklatou postel jako by na ní spal někdo důležitý. To určitě, někdo důležitý. Nakročila směrem k posteli. Za zády měla schovaný nástroj spravedlnosti, nástroj zadosti učinění! Ve světle měsíce se zaleskl. Byl tu a ona taky. Spolu jako kdysi. Nebuď směšná, žádný kdysi není a nebylo. Pevně jej svírala. Kdyby dýchal, zadusila by ho. Byl krásný. Velký. Černá rukojeť jí padla přesně do ruky. Ostří. Ostré, hladké. Teď, musíš. Podívej se na něj. Spí. Vypadá tak nevině. Ale není. Ty to víš. Nepochybuj! Nesmíš. Budeš se jen bránit. Nebude to bolet. Ne nebude to bolet. Tebe ne, věř mi! Bylo to zvláštní něco ji hnalo dopředu. Zvláštní síla. Čas se vlekl. Minuta za minutou. Nic se nedělo. Ale brzy bude, to se neboj! Jen se neboj, jsi hrdina. Vysvoboditel. Stála nad postelí. Slyšela jeho dech. Pravidelný. Ležel na zádech, dokonalé. Už neměla strach, ona byla přeci vysvoboditel. Ona, jedině ona. Prudce se nadechla. Vyzdvihla ruce nad hlavu. „Nenávidím tě, nenávidím tě!“ Vykřikla. A zasadila první ránu. Srdce. Krvácející. Otevřel oči. Upřeně na ni zíral. A další a další…Jen spravedlivě, každý dostane jen to co si zaslouží. Nezapomeň!
Odhrnula si vlasy. Proudy slz si valily cestu ven. Podívala se na něj. Ležel tam a nehýbal se. Nevěděla kolik ran dostal. Teď tu ležíš a nic neříkáš, co? Neslyším tě, neslyším tě. Jsem vysvoboditel. Jsem hrdina. Už nejsi nic. Nikdy jsi nic nebyl a už ani nebudeš. Jsi nula. Jsi absolutní nula. Ty parchante. Hajzle. Máš co sis zasloužil. Každej má to co si zaslouží. Jen já ne. Proč kurva já ne? Nevíš. Nic nevíš. Ještě dlouho tam seděla. Netrápilo ji svědomí, nic ji netrápilo. Dívala se na něj. Ještě stále byl autorita. Ještě stále z něj šel strach. Jeho hrudník připomínal cedník Musela jsem si být jistá, že se nepohne. Už nemohl, ale…jistota je jistota. Dílo bylo dokonáno.
Svítalo, nechtělo se jí vstávat. Musela, ale odklidit odpad. Vynést smetí. Loudavým krokem došla do pokoje, kde spal Tomy. „Spinkáš?“ zeptala se. Viděla jak se na mě dívá. Byl malý. Tak maličký. Věděla, že neodpoví. Nemohl. Byl na to prostě ještě malý. Tomy byl sladký miminko. Blonďaté lokýnky mu lemovaly malý dětský obličejíček. Byl tak nevinný. Nezkažený. Díval se na ni těma jeho modrýma očima a slintal na peřinku. Bude si něco pamatovat? Ne, jistě, že ne. Dělala všechno jen kvůli němu. Na nikom jiném jí nezáleželo. Jen na Tomym. Byl jejím sluncem, měsícem i hvězdami. Byl celá sluneční soustava. Byl to její malý Tomy. Její milovaný bratříček. A nikdo mu nebude ubližovat. Ne on, on už ne. Jistě, že ne. Byli sami. Úplně sami. Jen oni. Ani jeden neměli mámu. Zemřela. Čí to mohla být vina, hm? Ano, té zrůdy, toho parchanta, co se vyvaluje i teď, když už bylo po něm.
Byla krásná. Štíhlá, inteligentní a hlavně její a Tomyho máma. A teď tu nebyla. „Neboj se, už ti nikdo nebude ubližovat. Už nikdo.“ Zabila, zabila, zabila jsi ho! Jsi hrdina, vysvoboditel. Komu jsi vzala život? Kdo to byl? Víš, kdo to byl? A už není? Není, samozřejmě. Neváhala jsi, darovala jsi tím život. Život Tomymu. Lituješ? Přiznej si kdo to byl. No tak. Z čeho máš strach. Neboj se už ti neublíží. On už ne. Nesmíš se bát. Ty jsi hrdina. Pomoz ostatním. Kdo to byl? Kdo to byl? Kdo to byl? Kdo to sakra byl? Přiznej si to! „Táta, táta, táta…SAKRA TÁTA TO BYL!!!“ Zabila jsi toho hajzla. Zabila jsi ho. A i teď jsi ho nenáviděla. Celým srdcem jsi mu to přála, aby se pekl v pekle…aby litoval toho, co vám dělal. Jak vám ubližoval. Ničil vaše životy. Ničil je. Zničil je!!! ZNIČIL!!!
Musela začít s úklidem, bylo na čase. Znovu se blížila k posteli a na chvilku se zarazila. Proboha, on snad dýchá! Ne, ne to není možný. To…všechno je v pořádku. Nic se neděje. Jen se mi to zdálo. Byl to jen klam. Nebylo času na zbyt musela s tím něco konečně udělat. Přinesla si velký černý pytel. Pilku na železo a rukavice. Ještě si tak s ním špinit ruce. Nebyla zdatným vrahem natož pak ještě násilníkem. Ne, to ne. Ona byla hrdina!
Dívka jménem Adriana S.(18) byla obviněna z brutální vraždy svého otce. Zabila ho ve spánku, dvaceti bodnými ranami do hrudníku a břicha. Vrchní soud v Praze ji odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody dvaceti let nepodmíněně. – Snad ze studu nebo strachu neřekla, co jí a její matce otec celá léta prováděl. Malý Tomy skončil v dětském domově. Bez sestry a bez matky. Byl sám stejně jako Adriana. Pravda vítězí! Ale kde byla v tomto případě spravedlnost?