Výjimečná...?
Nevím, jestli je to těmi Vánocemi nebo tím, že začínám být chvílemi šíleně přecitlivělá, ale najednou cítím pocity, které jsem do této chvíle nikdy neměla. Na miminko jsem těšila snad už od osmnácti a byla pevně přesvědčená, že právě já můžu být skvělou mámou...jenže v okamžiku, kdy jsem zjistila, že čekám své první dítě, se mi rozklepala kolena (a to doslova) a já netušila, co se vůbec bude dít. Cítila jsem uvnitř sebe zvláštní zmatek a rozpolcení. Jedna část mne již milovala ten kousíček z človíčka, který teď bojoval o své místo na světě a ta druhá plašila, že to nezvládne. Najednou jsem si říkala: "holka, jsi mladá, moc mladá, nemůžeš vychovávat dítě...budeš to umět? Zvládneš to? Dítě není jako dárek, který můžeš časem s úsměvem vrátit nebo ho někam uklidit..." (je mi dvacet) A takhle to šlo ještě pár dní, kdy se euforie střídala se zoufalstvím a strachem, jestli ten drobeček bude v pořádku. Jenže pak jsem najednou ucítila ten pocit, o kterém stále snila a doufala, že se ho jednou díky své píli a snaze být vždy nejlepší (v dobrém slova smyslu), poznám a ucítím...a najednou tu byl. Cítila jsem se výjimečná, ale ne proto, co jsem udělala, co jsem dokázala...vůbec ne...najednou jsem se cítila výjimečná díky tomu drobečkovi ve mě. Vždycky jsem chtěla být něčím výjimečná - a teď mě to maličké výjimečnou udělalo samo. Cítím se krásně, roste ve mě a já jsem tu jen pro něj. Nosím ve svém těle něco vzácného, překrásného a jedinečného, co vzniklo z lásky dvou lidí...Kdykoli jej vidím na utz, tak si říkám, že je to můj malý zázrak a nikdy za něj nepřestanu děkovat.
Pochybnosti jsou a budou, ale ten pocit, který mi to maličké dalo mi dodává sílu a odhodlání, že můžu být dobrou mámou a že právě kvůli němu, můžu cokoli...