Tradiční příležitost čili šance
Sedla jsem si a chystala se začít psát o tom, jak jsme si všichni rovni a jak máme všichni stejné možnosti a šance, ale víte nešlo mi o tom psát a mě trvalo dlouho než jsem si uvědomila proč. Je to jednoduché, já vážně nerada lžu, sama sobě, ale i lidem kolem, a tak nezačnu ani teď.
Vždy jsem se držela toho, že pokud nechytím svou šanci za pačesy, dostane ji někdo jiný. Musím říct, že co jsem si předsevzala to jsem také dodržela a došla k cíli. Takže já si svou šanci nenechala utéct a když už jsem ji dostala nikdy jsem ji nebrala jako samozřejmou. Ona totiž samozřejmá není. Člověk má volbu, volbu cesty, kterou se chce vydat, ale máte dojem, že tuhle volbu má každý člověk? Někteří tvrdí, že ano i já to kdysi tvrdila, protože jsem věřila, že jsme si rovni. Vy, já i ten kluk od vedle. Myslela jsem si, že nezáleží na tom, jestli věříte v boha, jestli máte hnědou kůži, jestli jste kulatí, jestli jste homosexuál nebo ne, jestli máte jednu ruku, nohu nebo jestli nosíte silné brýle apod. Ale ono na tom záleží, dnes na tom záleží. Lidé jsou takový, že jakoukoli odlišnost okamžitě odsuzují. Během několika let si v sobě dokázali vybudovat bariéry. Stěny tak vysoké, že přes ně není vidět.
Asi bych si to neuvědomila nebýt několika lidí, které jsem potkala. Možná by je měl potkat každý a zkusit se vžít do jejich kůže, možná by si měl každý na chvíli zkusit stát „odlišným.“ Pak by zbořil i své bariéry a začal si vážit své šance. Své příležitosti.
Byl pátek asi půl osmé a mě z všedního dění a šumu ve vlaku vyrušilo náhlé a nezvyklé ticho, dovolila bych si říct hrobové. Zvedla jsem oči a přede mnou stál člověk s očima až nezvykle zklamanýma a prázdnýma. Celý vagon na něho upíral zrak a v tichém úžasu čekal co bude dál. Byl to muž, měl na sobě krásné ženské šaty, červené sako s velikými zlatými knoflíky, spoustou šperků a prstenů, krásným paraplíčkem a brašnou zlatavé barvy. Velice tiše, ale zato opravdu laskavě a mile se zeptal, jestli si může přisednout. Ráda jsem mu místo vedle sebe uvolnila a navrch přidala úsměv, pookřál. Snažila jsem se na něho během cesty nedívat, aby se necítil ještě více hloupě. Proč hloupě? Protože místo mě na něj civěl pár manželů v důchodu, kteří patrně nechápali oč jde, zbytek lidí ve vagonu pochopitelně civěl také…nevybíravé poznámky jen svištěly vzduchem.
Víte, on prokázal neuvěřitelnou sílu a odvahu. Nebál se ukázat, že je jiný, že se trochu vymyká našemu zaběhlému stylu života. Jedno vám, ale povím, jsem si jistá, že právě on neměl tu možnost jít svou cestou, protože by to byla cesta posměchu a bolesti. Právě on byl připraven o svou příležitost, protože byl „jiný“. Právě on byl označen za nerovného ostatním. Ale možná to byl člověk tisíckrát lepší nežli mnohý z těch, kteří se mu posmívali.
Mohli bychom pokračovat dál. Nechtěla bych být v naší zemi postižená ať tělesně nebo mentálně, nechtěla bych být součástí národnostní menšiny a nechtěla bych být „jiná“ a jakkoli odlišná, protože bych neměla svou šanci. Takhle ji mám, protože se na první pohled neodlišuji, ale je mi hanba za všechny ty ostatní. Za ty, kteří nejen svou šanci mají, ale myslí si, že ji mají zcela samozřejmě a navíc v sobě mají obrovské zdi a vidí jen to, co vidět chtějí.
Ptáte se na tradici ve využívání příležitostí respektive šancí? Tradice je taková, že dokud nepoznáte, že tu šanci nedostanete pokaždé a zcela automaticky, pak asi jen ztěžka pochopíte jaké to je žít bez šance na svou šanci!