Když se bolest stane přítelem
Když se bolest stane přítelem – SYNDROM ÚMYSLNÉHO SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Sandra M. je sotva osmnáctiletá talentovaná a mezi přáteli oblíbená mladá dívka. Kdybyste ji potkali na ulici asi jen těžko by vás nenapadlo jaké tajemství nosí pod rukávy. S jakým tajemstvím každé ráno vstává a každou noc usíná. Jejím domovem je panelový dům na Praze 10, kde v sedmém patře žije se svými rodiči. S těmi, kteří ji svým chováním dohnali k násilí na sobě samé.
Mluvíme o syndromu úmyslného sebepoškozování, kterému v současné době propadá čím dál víc mladých lidí ve věku od 11 do 20 let. Vyvstává otázka: „proč?“ podle odborníků nejde o žádnou nemoc. Sebepoškozování obvykle dává najevo, že člověk během svého vývoje nenašel správnou cestu nebo způsob, chcete-li, jak se vyrovnávat se stresovými a jinak zátěžovými situacemi. Těmto situacím říkáme spouštěcí faktory, které zejména u mladých lidí vedou k tomu, aby si ubližovali. Patří mezi ně zejména pocity viny, ztráty kontroly nad sebou samým, naprostý pocit neschopnosti a zbytečnosti, odmítnutí od důležitého nebo milovaného člověka, ponížení, strach z neúspěchu, závažná změna v životě (rozvody rodičů, smrt v rodině), ale také týrání a zneužívání…apod. V tomto okamžiku nastává zásadní zlom v životě a dostavují se pocity, které dosud nemusel člověk v takové míře poznat. Střídá se úzkost, strach, hněv, pocit, že už nedovede člověk mít rád. Ztrácí se kontrola nad city a pocity. Přichází beznaděj…
Sandru jsem vyhledala na internetu, kde se na jednom z dívčích blogů svěřovala se svým tajemstvím dalším dívkám. Dostala šanci říct všem lidem, co se děje s člověkem, který trpí Syndromem úmyslného sebepoškozování. Sandra si již od dětství vedla deník, do kterého pečlivě zapisovala své nezdary, ale i radosti, nyní nám všem poslouží k tomu, abychom dokázali pochopit, proč si mladá a krásná dívka zohavuje tělo.
Bylo to tu zpátky, neustále se to vracelo a nedalo se s tím nic dělat. Nešlo přestat a vlastně ani pořádně začít, prostě to bylo a nikdo s tím nic nemůže udělat. Nejde to změnit ani odstranit asi to je úděl, asi je to osud. Myslela jsem, že s tím můžu bojovat, ale to je hloupost. Nejde to!
„To jsem si kdysi napsala, bylo to úplně na začátku. Tohle období bylo nejhorší. Pamatuji si, jak jsem deník zavřela a toužila po tom, tolik jsem toužila si zase „ublížit“. Zavřela jsem oči a seděla tak dobrých pět minut, možná deset. Říkám vám, že ta touha je hrozná, ale člověk, co to nikdy nezkusil to nemůže pochopit. Pamatuji si to, jako by to bylo dneska. Zhluboka jsem se nadechla a odhrnula rukáv. Nikdy jsem nenosila trička s krátkým rukávem, poznali by to.“
„Dívala jsem se na tu svojí ruku. Dělala jsem to často. Od zápěstí se mi po ruce táhl pruh jizev až k lokti. Vypadalo to jako zářezy na dřevěné podložce… Asi už tehdy mi došlo, že je něco špatně. Měla jsem ruku vážně odpornou.“
„Většinou jsem používala nůžky, nebo nůž. Uchopila jsem je za jedno ostří a přibližovala se k té zjizvené ruce. Pokaždé jsem si sama pro sebe říkala, že je už vážně naposled. Občas se mi klepaly ruce, musela jsem se soustředit, abych to zvládla…Pokaždé když jsem se rozhodla, že to udělám, tak jsem to udělala a pokaždé jsem si slibovala, že je to naposled, ale dobře jsem věděla, že to není pravda. Bolest se mi zkrátka a dobře stala nejlepší přítelkyní. Kdo to nezažil, nepochopí, ale to už jsem říkala. Nejkrásnější pocit byl vždycky, když se mi ostří přiblížilo k ruce. Lehce mě zastudilo na kůži a pak…“
Sandra se mnou přerušila spojení. Druhý den večer se znovu ozvala s omluvou – zhroutila se.
„…pak jsem táhla k sobě a trochu přitlačila. Jen to štíplo. Ten pocit, ten nádherný pocit, kdy jsem se vznášela a užívala si toho náhlého opojení a lhostejnosti ke všemu kolem. Pozorovala jsem jak se ta krev pomalu dere na povrch. Chtěla ven, tak jako já, chtěla utéct. Být svobodná. Nikdy nezapomenu na ty kapky krve, co se kutálely po ruce dolů na kalhoty, jako rudé korálky a zanechávaly na nich malé flíčky.“
Podle výzkumů, které jsou momentálně k dispozici se nepoškozují rozumově slabší nebo snad mentálně náchylní jedinci, nýbrž lidé z vyšších nebo středních sociálních vrstev. Lidé inteligentní a vzdělaní s „cejchem“ minulosti v podobě prostředí, kde žili. Sexuálně zneužívaní, bez opravdového domova nebo ti, kteří měli jednoho z rodičů například alkoholika. Dalším poměrně zajímavým poznatkem, který výzkum přinesl je fakt, že v 72% se lidé řežou, v 35% se pálí, 30% sebe sami bijí, 22% lidí nenechává nikdy své rány zahojit, 10% si vytrhává vlasy a 8% si láme kosti. 78% využívá více metod dohromady, aby si ublížili.
„Nikdy mě nenapadlo, že by mě přitom mohl někdo z našich chytit. Vlastně mi to všechno ohromně zjednodušili, protože když si všimli jednou čerstvý rány, tak jim stačilo jako vysvětlení, že jsem se škrábla a nic víc. To stačilo.“
Sandra vyprávěla, že chtěla být vždy pro rodiče dokonalou dcerou, ale ať dělala cokoli nikdy jejich uznání a důvěru nezískala. Proč, to se nedozvěděla. Snažila se být skvělou studentkou, našla si zaměstnání, pracovala při střední škole…měla úspěch, přátele, ale to jediné po čem toužila nikdy nedostala. Rodiče brali všechnu její snahu a úspěch jako samozřejmost, možná stačilo jen málo a Sandra by si nikdy nemusela neublížit.
„Já od nich nikdy nic moc nechtěla, jen pozornost, trochu uznání a to jsem neměla. Možná vás napadne, že jsem blázen, ale já nejsem a nebyla jsem. Nesuďte mě, prosím. Ta bolest, která vás užírá a ničí uvnitř potřebuje ventilovat ven a já jí ventilovala tak, že jsem se vždycky pořezala. Měla jsem dojem, že mě někdo vhodil do světa velkých a dospělých a já tápala ve tmě s růžovými brýlemi na očích, to byla chyba. Tak jsem tu bolest duševní při bolesti skutečný vykompenzovala a byla jsem zas dobrá…možná jsem chtěla, aby si všimli…nevím, už nevím. Je to pryč.“
Sandřin krátký příběh jasně vykresluje pocity zoufalství a bezmoci lidí, kteří trpí syndromem úmyslného sebepoškozování. Jak sama řekla, tito lidé nejsou blázni ani nejsou nijak „úchylní“ není to ani nemoc, snad porucha. Nějaké přesné zaškatulkování sebepoškozování je téměř nemožné. Rozpoznat, kdy se jedná o pokus o sebevraždu a kdy o brutálnější sebepoškozování, je těžké. Jediné, co můžeme s určitostí říci je to, že lidé, kteří si ubližují, tak nečiní s úmyslem zemřít! Smrt není záměrem, záměrem je znehodnotit tělesnou schránku, tělo. Chtějí své vnitřní pocity dostat ven. Jejich duševní stav se promítá na jejich těle. Ventilují psychickou bolest prostřednictvím bolesti fyzické.
Lékaři nejsou, co se sebepoškozování týče, zcela za jedno, ale v jednom mají jasno - pokud se vám někdy někdo svěří s problémem týkajícím se sebepoškozování – neodsuzujte ho! Aniž si to uvědomíte, pozná na vás pohrdání a odtažitost a věřte, že svěřit se s něčím takovým chce spoustu odvahy. A ta mnohdy nepřijde ze dne na den, ale trvá to skutečně dlouho. Snažte se s dotyčným mluvit – zpočátku to moc nepůjde, ale jakmile si v dotyčném vybudujete důvěru, půjde to samo. Snažte se být oporou, neraďte, nedávejte ultimáta a podmínky, ukažte, že chápete pocity dotyčného, že mu rozumíte a nepochybujete o tom, co cítí. Pokud se vám tedy někdo svěří, zkuste si promluvit s někým dalším, s odborníkem, který vám poradí jak reagovat a čeho se vyvarovat, abyste neztratili důvěru.
Sandra měla štěstí, dokázala přestat. Nešlo to ze dne na den, ale dokázala to. Velkou oporou jí byl její přítel Matěj, který se jí snažil pomoci už od jejího prvního poranění. Nikdy skutečně nepochopil, proč to dělala, ale vydržel. Sandru čeká ještě dlouhá cesta a jen čas ukáže jestli už je připravená na všechny nástrahy, které jí život bude klást. Ale není to jen Sandra, která má problém, je tu spousta dalších dívek a chlapců, kteří by rádi opustili začarovaný kruh. Někteří z nich se také svěřili…
13.3.2007 21:42 Anie napsala:
Lituju všechny...a přitom stačí jen, abych se podívala na svoje ruce a kdo lituje mě..? Nikdo...já mám se sebepoškozováním zkušenosti...bohužel nebo vlastně bohudík?? Nevím...spadla sem do toho, a i když to vydržím a ovládnu se moje jizvy nemizej..ale já nemám nikoho komu bych to řekla a kdo by mě dokázal pochopit...i když přestanu úplně, jizvy mi vždycky připomenou to nejhorší, když jsem byla totálně na dně...a padám tam pořád....prosím vás vůbec s tím nezačínejte nikdy! To říká ta pravá....I hate myself!!!
27.1.2007 14:15 Mystic_Sorrow napsala:
Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší. Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít...
Navštivte stránky: http://velvet-nightmare.blog.cz, dozvíte se víc.
